Sýček III. Vlci

Hampejzl ve vísce Plochaja Gus dýchal, skrz otevřené okenice do promrzlého dne, dlouhé komíny páry. Širá pole před vsí pokryl těžký sníh. Z hustých lesů za zamrzlým potokem zlověstně skučel vítr, který zrychloval v brázdách pěšin a cest, a každého štiplavě popoháněl z nečasu k vyhřátým kamnům. Příliš drobný drozd, vzlétl na větev starého topolu, kde jeho hlas utichl v chraplavé ozvěně, načež se pod topolem ozvalo tlumené žuchnutí.

   Zima byla tuhá.

   Sýček si přitáhl houni a poplácal Koně po šíji. Po týdnu konečně vesnice. Začali opatrně sestupovat z mírného svahu po kluzké vinuté cestě. Zimy jsou nejhorší... Dávno přivikl, že není vítaným hostem. V teplých měsících si většinou ustlal někde pod stromy, ale když ho čekalo delší putování přes zimu, musel vyhledávat společnost nevraživých lidí.

   Většinou ho vyhnali. Skončil potom schoulený v nějaké úzké uličce, kam mráz příliš často nezavítal. Tam si rozdělal malý oheň, dobře věděl, že se ho nikdo neodváží rušit, a alespoň trochu osušil promáčené svršky předtím, než vyrazil na další dlouhé dny v pustině.

   Ani tentokrát tomu nemělo být jinak; každý cizinec byl podezřelý, natož v zimě, a s popravčím mečem na zádech. Když tedy, v dobré víře, vešel do hospody, všichni ztichli a začali ho okukovat. Cestou k výčepu se tu a tam ozvalo první šuškání, a jakmile požádal rozložitou ženu za ním o nocleh a ustájení, snesla se sprška odmítavých hlasů.

   Hostinská se ušklíbla a ani se nenamáhala odpovědět, je ukázala tučnou paží ke dveřím.

   Sýček přikývl a vydal se na trapnou cestu zpět. Necítil zklamání, vlastně by ho vážně překvapilo, kdyby ubytování dostal.

   V tom se ale stalo něco nečekaného. Od jednoho stolu se těžce zdvihl jakýsi stařešina a chvíli na odcházejícího Sýčka civěl. Katův syn tomu nejprve nevěnoval pozornost, jenže pohled starce byl natolik pronikavý, že se nakonec u dveří zastavil a ohlédl. Ty malé rychlé oči dobře znal, ačkoli je naposledy spatřil již před mnoha a mnoha lety.

   Zdálo se, že stařík nad něčím přemýšlí. Jakoby tomu, co vidí mohl jen těžko uvěřit. Sýček mírně kývl a vzal za kliku.

   „Počkej!“ houkl kmet. Nastalo znovu ticho, stejně hutné jako když Sýček vstoupil. Pozornost se však stočila ke starci, který byl teď jeho příčinou. „Možná bysme ho neměli posílat pryč,“ řekl a pomalu se posadil.

   „Cóóó?!“

   „Jak?“

   „Dyť je to cizák!“

   „Takovej... Jde z něj strach.“

   „To ne! To ne!“

   „A ten meč! No fuj!“

   „Jo, ten je katofskej!“

   „Cóóóó?!“

   „To, to, to...“

   „Pryč s nim!“

   „Ať táhne!“

   „No jo, no jo...“

   „Ticho!!!“ zařvala hostinská, „a ty mluv, Vasjo, cos nám chtěl říct, he?“

   „No, je to už hrozně dávno,“ začal stařík, „to jsem byl ještě kluk, když se jeden takovej, zrovna jako by mu tenhleten z oka vypad, objevil u nás v Maljeňkom Děrevu. Zima tenkrát byla k umrznutí, zrovna jako letos...

* * *

„Néééééééééé!“ rozčísl ženský křik poklidný večer, „Váňo, Váňuško! Nééééééé!“

   Vesničané vyběhli na náves, kde v potrhaných zakrvácených šatech klečela Jelena Voloďovna, křičela a lomila rukama.

Více v časopise Pevnost 1/2009.