O deštníku, který neměl rád déšť

I mezi deštníky jsou mrzouti. Víš, kdo je mrzout? To je takový člověk, který se na svět pořád škaredí; jakmile se mu něco nelíbí, tak začne být nespokojený, pro hudrování a nepěkná slova nejde daleko. Právě takový byl i deštník, o kterém ti budu vyprávět. Jakmile začalo pršet, hnedle spustil: „No to snad neéé! Jak může být tak ošklivo? A ještě mě chtějí vytáhnout a vystrčit k nebi! Lidičkové, mějte rozum, zůstaňte doma! Vždyť z té vaší procházky zmoknu a uženu si rýmu...“ nic nedbaje toho, že zcela postrádá nos, tedy ústrojí k rýmě zcela nezbytné.

Jenže majitel toho deštíku si jeho lamentování vůbec nevšímal, neuměl totiž deštníkovsky, a kdykoli venku pršelo, sáhl po něm, aby se před mokrým deštěm uchránil. A tak dlouho chodil s deštníkem po dešti, až jednou...

***

Pršelo a blýskalo se, na nebi se čerti ženili a andílci se je snažili shazovat dolů... No, prostě hrůza hrůzoucí! Tak ošklivé počasí už dlouho nebylo.

Pán s deštníkem přesto vyrazil ven. Byl to takový divný chlapík, pohublý, zachmuřený a rád se procházel deštěm. Došel až na louku, která se táhla přes kopec za městečkem, ve kterém bydlel.

- PRÁÁÁSK! BUUM! -

Černou oblohou šlehl další blesk.

Pán se trochu lekl a podklouzl v mokrém blátě. A deštník? Deštník zachytil vítr, který pánovi pomohl na zem. Byl to nezbedný vítr fujavec, a i když deštník volal na svého pána, ten mu stejně nerozuměl. Ostatně, i kdyby deštníkovsky uměl, měl v té chvíli dost práce sám se sebou, aby se posbíral z kluzkého marastu. Když se konečně z bryndy narovnal, byl už deštník ztracený daleko za kopcem.

Nechme teď ale pána jeho osudu a pojďme se podívat, kde skončil deštník.

Za kopcem byl les a v lese kromě stromů křoviska, houštiny, pichláky a trní, které sice větru neublíží, zato deštník byl za krátko...

...

Z připravované knihy: Pohádky strakatého dědka. Více v magazínu Žena-in.cz:

Páteční pohádky: O deštníku, který neměl rád déšť