Jdi a zeptej se tygra *

Františka Vrbenská a Jakub D. Kočí

(* vojenské přísloví: znamená „když jsi v nejistotě, proveď hazardní kousek, který může při štěstí věc vyřešit“)

Na kostech mrtvých vrány hřadují,

déšť stéká po zlomené střele.

Až s novým jarem tráva vyraší,

vrátí se muži na vyprahlá pole?

Muž vrávoravě klusal plání a kvičel. Ovíjely ho plameny jako milenka, pokrývaly mu tvář nachovými polibky, okusovaly ušní lalůčky a vjely do vlasů. Přílbu ztratil mezi kupkami tkání a zbroje - těly čomských válečníků, s nimiž před pár chvílemi vyrážel do útoku.

O tucet sáhů dál vojáka z Čomjü sledovali waynanští nepřátelé. Drželi se na loučce mezi obloukem útesů, za nouzovou hradbou z kůlů a roští. Jejich vlastní padlí tvořili druhý obranný val.

„Tihle Čchiemové dost vydrží,“ pronesla snivě mladá žena, copy propletené hadími kůžemi.  Pozvedla luk s nasazeným šípem. „Vsaď se, zasáhnu ho do pravého oka, to zatím neprasklo!“

Hořící muž konečně padl na kolena, svíjel se jako přidrcený červ.

„Ne! Střelivo bude zapotřebí,“ sekl zvučný mladý hlas. Ramenáč, celý černožlutě pomalovaný, kývl přes bojiště na opačný konec planiny... Ležení čomského vévody. Les kopí, vlající praporce, houfy ozbrojenců.

„Zůstalo nás čtrnáct bátyrů a třicítka našich pěšáků tuhle pod skalou, Větrný lve,“ ušklíbl se štíhlý mládenec s vytetovaným náhrdelníkem z rudých ptačích per. „Vévodovo vojsko rozprášíme jako nic.“

„Poslední drobek z císařských oddílů… jsou docela zdatní, když přežili výpady Čchiemů. Už se nebojí ani nás,“ zasmála se Měděná zmije, uvolňujíc tětivu.  

 „Řadové pěší vojsko není na našince zvyklé,“ mínil pořízek, oslovený jako Větrný lev. Velel skupině, mistrů zbraní, pěstí a kouzel z pověstné Neviditelné vesnice Tao-ri. Po staletí Bratrstvo bátyrů chránilo císaře a říši, uctívané, milované i obávané lidem Waynanu.

Jižní fénix zašilhal na své ohnivé tetování. „Jsme zabijáci a čarodějové. Můžeme jim podstrčit žvatlavou žábu nebo očarovat jejich kladélka,“ vyprskl.

„Žvásty! Voda nám došla,“ hlásil vysoký bátyr, nosní přepážku mu protýkal stříbrný půlměsíc. „Čekáš, až chcípnem žízní? Radši čomským psům rozdrbejme řiť!“

„Mohli jsme zvítězit,“ postýskl si Jižní fénix. „Budeme hrdinsky chcípat.“

Největší z pevností ve velkolepé hraniční zdi Sijen, Tygří hlavu, ohrožovalo vévodovo tažení, avšak posily ze severu zatím nedorazily. Tehdy Fénix darem jasnozření objevil ve skalách před tábořícími Čchiemy průlinu, jíž nečekaně proklouzli, zastrašili čomské vojáky a pomohli waynanským silám ovládnout bitevní pole… ne nadlouho.

Větrný lev zavrtěl hlavou. „Měli jsme Songinovy pluky zastavit jako vinná sedlina v hrdle lahve. Až se rozpustí, víno vystříkne… Proud se zastaví o Sijenskou Tygří hlavu a spláchne ji. Musíme vydržet co nejdéle.“

 „Dokud si neodnesou naše hlavy, neodtáhnou,“ souhlasil Fénix. „Už na ně čeká Stará želva!“

Hony na Bratrstvo bátyrů pořádala šamanka Ak Pansi, vévodova první rádkyně. Byli nejcennější císařovou zbraní, živým ostřím, které pronikalo do útrob...

...

Ze světa románu Vítr v piniích.

Celá povídka vyšla v časopise Pevnost 9/2009.