Zima klanu Kopretina (in: Třpyt mečů, záblesky laserů)
Skřípavě se vedveřil do síně. Najednou ho bylo všude plno. Chlad. Konečně se některé podařilo zabouchnout. Myšák si ho trochu načepoval do svého hrníčku s kopretinou, na které se vzápětí objevila jinovatka. Otočil se k ostatním a pozdvihl hrníček nad hlavu, aby ho všechny viděly. Tlapka se mu přitom chvěla a přimrzala k oušku hrníčku.
„C-co budeme d-dělat?“ zajekotal tak, že to neznělo jako řečnická otázka, ačkoli to tak původně znít mělo.
Dvě bezvýznamné přikládaly do kamen, co jim síly stačily, takže Myšákova slova za chvilku přestala viset ve vzduchu jako titulky a spokojeně se rozplynula do nastávajícího tepla. I Myšákova tlapka už se pomalu pouštěla a malovaná kopretina se přestala tolik třást.
„Budeme hlasovat,“ navrhla nejstarší, ale Myšák jí skočil do řeči.
„Ne! Zase hlasovat? Zase někoho vyštvat? Ne! Musíme jít všechny.“
„Všechny?“ ozývalo se ze všech stran bázlivé a nespokojené pšuškání.
„Všechny!“ zdůraznil Myšák svoji myšlenku.
„Vždyť ale všechny umřeme...“
„Tak nebo postupně anebo zimou, je to jedno.“
„To je pravda, ale staré nemůžou stačit mladším,“ oponovala nejstarší Myšákovu rozhodnutí.
„To ano, to určitě nemůžou... To ano...“ začalo šuškání znovu provokovat Myšákovo rezolutní myšlení.
„A dost!“ křikl Myšák. V tu ránu bylo ticho. Bylo jen krátké, leč značně pronikavé, pročež uchopilo svou šanci a začalo se rozpínat. Když ho Myšák skrouhnul:
„Jsme myši nebo ne?!“ zahulákal ještě silněji než prve.
„No jo, jo, to jsme, žejo...“ odpověděla kterási nejistě. Byl to takový uťáplý myšák, kterému všechny říkaly Pacička, ačkoli se jmenoval Herbert.
„Tak. Jsme myši,“ pokračoval spokojeně Myšák (on se ve skutečnosti jmenoval také jinak, ale nikdo si nepomatoval jak, protože v jejich klanu bylo tradicí říkat vůdci myšák, jako se jinde říká třeba král či pán, no a Myšák byl už myšákem hodně dlouho, tedy na myší poměry), „a tak se také jako myši zachováme! My přece nebudeme tupě a zbaběle čekat, než tu všechny pomřeme mrazem. Nebo snad ano?“
„Ale třeba to přejde, teda ten mráz...“ pokusila se nesouhlasit nejstarší.
„Přejde? Ano, jistěže to někdy přejde, jenže kdy? Dochází nám zásoby, naše sýřiště vyschlo a nejbližší je až na území klanu Sýra. Musíme jít! M u s í m e!“
Mezi ostatními nastala debata, která jako obyčejně nic neřešila. Myšák se podíval na smutnou kopretinu svého hrnečku a zavolal na Herberta, „hej! Pacičko! Pojď sem.“ a Herbert poslušně přiběhl.
„Tohle nikam nevede, Pacičko, nepomohl bys mi trochu?“
Pacička začal vehementně přikyvovat - bylo to poprvé, co si ho některá důležitá všimla.
„Slyšel jsem, o tvých vynálezech, Pacičko. Chtěl bych ti ukázat jednu starou knihu...“ vzal Herberta kolem ramen a vedl ho chodbou k paláci.
* * *
Myšimorax si velebil před svým doupětem a ohlodával si z drápů zbytek večeře. Několik myší z klanu Sýra - byl to nejzámožnější klan široko daleko - mělo tentokrát smůlu. Další se vyděšeně krčily za nemotorným balvanem opodál, který jim poskytl docela dobrý úkryt. Balvan neměl Myšimoraxe v přílišné oblibě, protože ho nedávno vyhodil ven z doupěte, když se mu několikát připletl do cesty. Myšimorax se mu sice vždy elegantně vyhnul, ale zjevně ho štvalo, že se mu pořád motá. Balvanovi bylo ovšem srdečně jedno (a to ani žádné srdce neměl), co si o něm Myšimorax myslí, protože on byl v dopěti dříve a měl tudíž plné právo tam také zůstat. Myšimorax mu zkrátka provedl hanebnost, “tak proč bych mu zase natruc neudělal nějaký naschvál já!” vyhrkl najednou. Když mluvil, dunělo to, jako by se uvnitř něj pomalu přesýpalo kamení.
“Ty mluvíš, skálo?” podivila se jedna ze Sýra a všechny se začaly briskně klanět.
“Cože?” podivil se balvan, ale pak mu to teprve došlo, “herdek! No jo, já mluvim!” byl sám sebou překvapen.
“Ó, Mocná mluvící skálo...” začala jedna ze Sýra.
“Jsem balvan.”
“Cože?”
“Jsem balvan, ne skála.”
“Aha... Ó, Mocný mluvící balvane... Co do mě šťoucháš?” osopila se vyrušená jedna na druhou.
“Mocný mluvící balvan?” podivila se ironicky druhá, “to je trochu hloupý, ne?”
“Co tim jako chceš říct!” začal se rozčilovat a převalovat balvan, div některé nazalehl. “Jak jako hloupý?!”
Mišimorax odhodil jedním úderem Mocný mluvící balvan o dobrých deset stop. Potom se rozkročil nad těma ze Sýra.
“Mňau!” řekl tak strašlivě, že dvě padly na záda v mrákotách.
...
Autoři ve sborníku: Martin D. Antonín, Edita Dufková, Robert Fabian, Lívia Hlváčková, Alexand Kazda, Marie Klepetková, Jakub D. Kočí, Jana Kopočková, Stáňa Kučová, Jíří Pavlovský, Klára Skokanová.
- Editor: Michael Bronec
- Vydáno roku 2008 v nakladatelství Straky na vrbě
Recenze
Milý internetový poutníče,
ať už sem zabrousíš z jakéhokoli důvodu,
buď vítán! Doufám, že zde najdeš vše,
cos najít chtěl.
Jakub