Sýček I. Zámecká paní

Plazila se ulicemi a pohlcovala všechny škvíry. Noc. Přišla ze západu - od hřbitova. Čenichala a páchla jako stará čuba s ovázanou hnisající ránou na levé přední tlapě, přesto v ní bylo cosi nečekaně vznešeného a mocného...

     Zavrzala okenice. Bouchly dveře. Ztichly poslední zrychlené kroky. Šelest křídel hřivnáčů se ztratil do kuželu nastávajícího ticha. Město Dubdol se uložilo k dalšímu neklidnému spánku.

     Zámecké hodiny dunivě ukrojily další díl. Eduard, hrabě z Mokřad, se převalil na druhý bok (měl ho sice také oleželý, ale jinak se už obrátit nemohl). Zafuněl a zachrchlal, ale spal dál. Přijel do dubdolského zámku na námluvy, ostatně jako všichni ostatní okolní šlechtici. Kněžna Marcela byla mladá a krásná a Eduardovi se o ní jistě zdálo nejen této noci. Této noci už měl ale konečně o čem snít, protože večer který s ní dnes strávil byl více než výmluvný - kdyby nedbal šlechtické etiky, jistě by tu teď nespal sám... Najednou znovu zachroptěl a začal šmátrat po sklenici na nočním stolku. Jeho ruka ale záhy strnula a spadla znovu na postel.

     Ráno se zámkem rozlehl křik služebné, která šla ustlat do křídla pro hosty.

Sýček přitáhl uzdu mohutného vraníka - říkal mu prostě Kůň, ať už to bylo sebevíc absurdní, vždyť to byl právě on, kdo vždycky vybíral cestu.

Více v časopise Pevnost 10/2005.