Kdo tancoval s povětrnou vílou

Pod lampou stíny hutní,

žebráci sólo tančí,

večer má další smutný nároží.

Pod lampou stíny houstnou,

kanály krysy ztrácí,

v ulicích víly tloustnou, souloží.

* * *

Pod gotickým kostelem už dávno nesvítila lampa, jen tak poblikávala. Beáta s odbarvenými vlasy tam čekala každý večer, až si jí všimnou zákazníci nebo ti druzí – sama nevěděla, co je lepší, protože obojí bylo svým způsobem děsivé. Slizký chlap, často taxikář, nemytý, obtloustlý, vulgární... Tak co, za kolik kouříš, he? Cože, nedám ti víc než dvě. A co to vostatní? To si snad děláš kozy! Si ho radši vyhonim sám, ty vole...

   A takových se má ještě doprošovat!

   Ti druzí byly přízraky – příliš hmatatelné stíny špatností. Navštěvovaly ji, honily a chtěly pohltit, nebo možná jen vystrašit? Nevěděla, co vlastně doopravdy chtějí – co jí mohou udělat, a jestli vůbec něco.

   Na kanále pod rohem chodníku u Hlávkovy koleje se několik myší s pištěním přetahovalo o kus igelitky. Od Jiráskova mostu se ozval lomoz a chrčení – ulicí vzhůru si to namířil obrovský tank s hákovými kříži na bocích. Beáta se rozeběhla pryč – věděla přesně, co bude následovat: Němci postřílí ukryté parašutisty v tom barokním kostele naproti. Ti za chvilku vyjdou: jeden jako řešeto, dva s prostřelenými spánky, jeden bez spodní čelisti... a poženou se za ní až na Výtoň a do Vratislavky. Potom budou celou noc bušit na domovní dveře.

   Ne! Děkuji, nechci! letělo Beátě hlavou, když dobíhala na křižovatku pod budovou jaderné fakulty. Zastavila ji starší žena v uklízečských hadrech a poprosila o oheň. Prostitutka zašátrala v kabelce, ale než stačila vytáhnout zapalovač, žena se rozkřičela. A popraskala v nespočtu bodných ran. Krev z ní crčela jako z nějakého bizarního vodotrysku.

   I Beáta byla v tu chvíli celá od krve. Odstrčila od sebe přízrak a utíkala dál. Žena ji naštěstí nesledovala, jen sprostě nadávala. Prostitutka by dala krk na to, že tady ještě včera nebyla... Zato dělníci padající z lešení benediktinského kláštera ji nepřekvapili. Ti byli ale jen kulisa – za zdí a příliš daleko, než aby jí mohli ublížit.

   U hospody Na Slovanech se podívala na hodinky.

   „No nazdar!“ zanadávala. Jako by přízraky byly smluvené a tank vyjel o pět minut později než posledně... Nebo ji tolik zdržela ta nová na křižovatce? Bylo to vlastně jedno. Jestli se chtěla vyhnout klučinovi s břitvou (a to musela!), potřebovala se rychle dostat na nábřeží.

   Stihla to jen tak tak, už na krku cítila jeho smradlavý dech, ale k Vltavě si za ní netroufl – to už měla dávno vyzkoušené.

   „Příště tě chytnu! Nejdřív ti odříznu bradavky a pak vydloubnu voči!“ hulákal puberťák přes zábradlí. Nevšímala si ho, měla dost práce s kličkováním a poskakováním po ostrůvcích rozpadající se vozovky, aby nespadla do proudu mezi šklebící se a napuchlé utopence.

   Konečně vyběhla na Výtoň. Mrkla na sloup s chronometrem.

   „Dělej, holka! Dělej! Za chvíli tu bude...“ hecovala se.

   Vořech s ujetýma packama zběsile štěkal zpod obrubníku tramvajového ostrůvku. Nebyl nebezpečný – nemohl za ní, což se ovšem nedalo říct o opilci se střepem zaraženým do čela; motal se jí v patách až pod dunící železniční most. Když ale uslyšel vlak, rozplynul se. Teď šlo o vteřiny! Z vlaku jich vyskáče nejmíň patnáct, někteří vcelku, jiní po kusech. Musí být u domu dřív než oni! Musí!

   „Juííí!“

   „Na ní!“

   „Ejchú!“

   „Chyť jí!“

   „Nandej jí to!“

   „Ho, hóó!“

   Jednonohá dívka dopadla přímo vedle Beáty: „Dej mi punčochy!“ vyštěkla a ještě ze země se jí sápala po kotnících. „Tu nohu mi tam můžeš nechat!“ chytila prostitutku.

   Beáta se jí vysmekla a zdrhala dál.

   Před domem jí kdosi strhl kabelku. Naštěstí už měla klíče v ruce. Ani si nevšimla, jestli to byl obyčejný zloděj nebo někdo z vlaku.

   Schody brala po třech; vyběhla do pátého, odemkla ocelové dveře na půdu, kývla na oběšence s promodralým jazykem (už dávno spolu uzavřeli příměří) a zaplula do bezpečí svého bytu...

   Nebudu! Už tady nebudu! pulsovalo jí hlavou, když máchala zkrvavené šaty ve vaně.

* * *

   „Padesát šest, šedesát jedna...“

   „Tos měl větší kliku než já, mám mizerný tři pětky,“ vysypal si Karlos do dlaně obsah kelímku s nápisem Coca Cola.

Více ve sborníku Pod kočičími hlavami z nakladatelství Triton.