Jablečné víno

Jeden je veliký, má pokřivená křídla,

jen smrt a prokletí je jeho korouhev,

jeden je mocnější, než pirát u kormidla,

když havran proletí, jak děsuplný řev.

* * *

Dlouho ji pozoroval. Ukrytý. Trhala nějaké květy, a když už jich měla dostatek, házela je po větru, v bláhové touze, že se i ona bude moci jednou naučit létat.

      Odhodila poslední a začala se s rozpřaženýma rukama točit, potom zavřela oči, vychutnávajíc si každý sebemenší záchvěv větru. Černé vlasy, čechrané jeho rozmarem hned na jednu a zase na druhou stranu, připomínaly smuteční prapor.

      Smuteční prapor… Sklopil oči a pomalu se otočil, zpět k hlubině Černého lesa.

      Dívka vesele napodobovala zvuky ptáků. Opět na ni pohlédl. Vyloudila na jeho tváři letmý úsměv, to když se snažila napodobit kolibříka, mávajíc zběsile pažemi. Pak se ale definitivně rozhodl odejít. Musel, čekala ho práce.

      Neprostupné houštiny se před ním samy rozestupovaly. Klikaté větve uhýbaly, kořeny uskakovaly před jeho kroky. Les byl stále tmavší. Šeptal podivný příběh o smrti, smutku a bolesti, ale on byl již zvyklý. Občas se zastavil a zaposlouchal. Hledal střípky naděje, ale nacházel jen trny napuštěné jedem. Les neuměl vyprávět veselé příběhy. Nikdy žádnou nezažil. Ani jeho pán.

      Došel až do samého středu, kde stála věž. Černá a tajemná jako obloha nad lesem, jako les, jako jeho šat i oči. Havrani okolo ní kroužili a prováděli rituál k přivolání deště. Když ho uviděli, přestali a jeden z nich se mu snesl na rameno.

       „Už na tebe čeká," řekl a zase vzlétl mezi své druhy.

       „Já vím," zašeptal spíš pro sebe muž a vešel do svého obydlí.

* * *

      „Dino!" rozlehl se křik macechy domem, „no tak, sakra, kde vězíš! Dino!"

      Dívka rychle sklidila svou domácí observatoř, kterou si tajně zřídila na půdě a spěchala dolů.

Více ve sborníku Kočas 2002 z nakladatelství
Straky na vrbě.